O bábince

2. července 2016 v 17:26 | Adéla C. Sova |  Míření
Co se děje na Ukrajině? Všechno sleduji z pohodlné vzdálenosti svého počítače od Kyjeva, Krymu a celé země. Zpravodajská sdělení o tom, jak reguje EU, USA, ČR, OSN, NATO mi víc, než cokoliv připomínají Válku s mloky, tu pasáž, kde je dost akčně popsáno, jak na postupující mločí invazi reagovali evropské státy, jestli jste četli, a jestli si vzpomínáte.
A musím říct, že primárně jsem z toho všeho zmatená. Přistihla jsem se při úvaze nad tím, jak je příjemný a pohodlný vyjadřovat se s odstupem k všemožným dějiným událostem. Informace o postojích a postupech jednotlivých stran jsou dané a známé, člověk má luxus v možnosti poddat souhrně, co se stalo a povznést se na to. Přiklonit se na stranu vítězů, přiklonit se na stranu obětí, ale nic moc neriskovat, je to přece jen názor na něco, co už je dávno mrtvé a pohřbené. A pokud se to nevyvede, stačí pronést kouzelnou formuli - co my o tom všem dneska můžeme vědět?
Zjišťuju ale, že být svědkem dějin je úplně jiná zábava, než být jejich studentem nebo komentátorem. Říkám si, jak velký je tady asi informační šum? Co se vlastně vůbec děje? Můžu to ze svý pozice vůbec někdy nahlédnout? Je současná diplomatická krize opravu šílenou šachovnicí a nebo taková byla vždycky a já si teď jen objevuju Ameriku?

Jak už jsem psala, jsem z toho zmatená. Politická situace je snad důležitá, určitě je důležitý si udržovat přehled. I když vás to vlastně ani tak nebere. Tedy, když mě to tak nebere. Věřím, že jsou důležitější věci, jako láska, rodina, vzájemná úcta, sounáležitost, blízkost vlastního života, všímavost ke svýmu okolí, všímání si věci, lidí a situací kolem sebe, práce na sobě, vzdělání. Chtěla jsem původně psát o něčem jiném.

Chtěla jsem psát o tom, co se dneska stalo a kam směřovala moje mysl.
V sedm ráno mě vzbudila babička. "Adélko, volali z nemocnice. Bábinka před půl hodinou zemřela."


Šla jsem za babičkou dolů, babička se oblékala, obvolávala příbuzné, volala v hrobníkovi a chystala mě a bráchovi maso na oběd. Babička je neuvěřitelná žena, jejíž superschopností je superrychlost. Zatímco já jsem ležela v posteli, protože mi byla neuvěřitelná zima, babička už měla naplánovaný celý den. Babiččin bratr a hrobník přišli v osm a když odešli, volala babička na sociálku, nahlásit úmrtí. Já pořád ležela a byla jsem paralyzovaná tou pohřbívací energií. Vůbec jsem nevěděla, co bych v té situaci měla zařídit, kam zavolat, co udělat. Ale babička dělala všechno naprosto přesně a mě pak došlo, že už pochovala svýho tátu, i svýho muže a proto naprosto přesně ví, co má dělat. Když se vrátila z nemocnice, měla v ruce už vytištěná parte a pakl obálek a známky, parte jsem roznesla po vsi a ty, které bylo třeba poslat poštou poslala babička, květiny už byly objednané, s jasnou upomínkou květinářce, aby byly pěkné, že povadlé rozhodně nebere a pohřeb zařízen na čtvrteční dopoledne, s hostinou po obřadu v salónku místní restaurace.
Bábince bylo 92 let. Narodila se 14. května 1921.* Zemřela 3.3.2014
A je tolik věcí, na které jsem se jí nestačila nikdy zeptat a které o ní nevím.
Poslední roky jsem s ní chtěla tolik mluvit a zachytit její svědectví o svém životě a o tom, co kráčelo okolo. Ale nestalo se tak. Mohla bych toho litovat, ale nechci pociťovat lítost.
Bábinka jela do Prahy na Masarykův pohřeb, byla malá holka a dívala na se něj z okna bytu pražských příbuzných. Chodila na základku a pak dál pokračovalo její vzdělání, na jakém institutu nevím, jestli to bylo dívčí lyceum, či jiný druh školy, vím ale, že maturovala z krásnopisu. To mi vždycky přišlo fascinující, a pro další generace, který se učí psát comics sansem to bude znít asi taky jako pábitelské podivinství přešlých generací. Její tatínek byl obchodník a maminka byla v domácnosti. I ona se stala ženou v domácnosti, ponejprv. U jejího tatínka pracoval mladý muž, který přišel do našeho kraje z pomezí Moravy a Vysočiny, aby se tu při obchodě naučil německy. Když se vrátil z vojny, nemohl jí poznat, protože vyrostla a zkrásněla. Zamilovali se do sebe a psali si dopisy, psal jí dopisy do školy, aby o tom doma nevěděli. Nevím, kdy se vdávala, ale v roce 1942 se narodila babička. Po válce její bratr. Pak přišel převrat a padesátý léta procesů. Jejího muže zavřeli na osm let, ona sama byla ve vězení devět měsíců. Ztracený roky společnýho žití a asi i bída. Pracovala u cestářů a byla to těžká práce. Jednou mi vyprávěla, jak strašný období to bylo, když její muž, nevinej a hodnej člověk byl v kriminále a ona sama se starala o dvě děti, jak byla strašně nešťastná, neviděla smysl v životě a šla, v noci šla k železničnímu mostu. Je to vysokej most a když z něj člověk skočí, tak už se neprobudí. Ale v půli cesty se zastavila a vzpomněla si na svoje děti a vrátila se do postele a do těch děsných poválečný let, kdy prožívala svojí vlastní válku. V těch letech děti vyrostly, a měly svoje děti. Praděda se vrátil z vězení, když byly máme asi dva nebo tři roky. Máme video z toho návratu, praděda, elegantní pán s laskavou tváří se směje na malý rozkošný okatý dítě, moji mámu, který se ho stydí, protože ho vůbec nezná, a vidí ho ve svým životě prvně. Bábinka je zase žena v domácnosti, tedy aspoň myslím. Žije v blízkosti svých dětí a jejich rodin. Hlídá a pečuje. Dávno před tím, než jsem se narodila já. To pak jezdí pečovat i o mně, když jsem mimino a máma chodí každý pondělí do práce, tak mě hlídá. Chodím za bábinkou jako malá. Má Micku a Mourka a já je tahám v kočárku. Ve svým bytě v prvním patře domu má spoustu schovek, kam se můžu schovat já a nebo moje hračky. V zrcadle na chodbě vidím jen svý čelo. A u dědy v pokoji to vždycky voní nějakou mastí. Beru jim jejich hole a hraju si s nima. Někdy se na mě zlobí, ale jen na oko, většinou se smějou. Vždycky dostanu nějakou čokoládku. U okna je dalekohled, kterým se koukám na stromy, i když bábinka ho tam asi má, aby mohla pozorovat lidi na hřišti a na chodnících. Dělá si svačiny z kukuřičnýho chleba, na který si strouhá jablko. To je lepší než všechny kiderčokolády. Chodí k nám na kávu. Luští křížovky a poslouchá rádio. Děda zemře, když je mi pět let. Bábinka dál chodí na kávu, už nemá ale žádný kočky, který měla celej život. Má hodně vnoučat a pak i pravnoučat a má z nich radost. Když jsem chodila na gympl, tak jsem v pátek chodívala k bábince uklízet, někdy já, někdy babička, to když jsem musela jít na nějakou párty. Bábinka mi za úklid nedávala kinderčokoládku, ale padesát korun, kterou jsem pak povětšinou proměnila večer v nějaký alkoholický nápoj nebo cigarety. Bábinka si snad myslela, že si ty peníze šetřím, nevím. A nebo možná dost dobře věděla, že ne. V jejím zrcadle na chodbě jsem se viděla už celá, ne jen čelo jako, jak před lety. Chodím za ní i když už jsem v Praze, i když úklid je zase na babičce nebo mámě, protože nejezdím domů každý víkend. Bábinka už léta říká, že chce umřít, ale až v době, kdy už studuju v Praze, začíná chřadnout. Někdy mi vypráví věcí, který mi už vyprávěla, ale pořád luští křížovky. Nejsem v tý době nijak zvlášť šťastná. S Kubíčkem se hádáme a mám depresi. Nevím, jak bych jí to řekla, dost možná to ví, dost možná to na mě vidí. Jednou mi řekla: "Tys měla vždycky takový velký pěkný voči a teď je máš takový malý a zapadlý!". Viděla asi i to, o čem jsme nikdy nemluvily. Když přijedu domů, koukám do jejího okna, ale je to skoro dva a půl roku, co tam nikoho nevyhlíží a nezamává. Na pohřbu jsem nedokázala plakat, i když jsem byla smutná. Jela jsem zpátky do Prahy, několik měsíců jsme měli lístky na ples, tak jsme na něj šli, nehledě na to, že ráno byl pohřeb. Já se pak rozbrečela na záchodcích a jeli jsme domů. Vím toho o bábince tak málo a na tolik věcí jsem se jí nestačila zeptat, tolik mi toho nestačila vyprávět. Dneska když se koukám do zrcadla, říkám si, že moje oči už nejsou malý a zapadlý, a že by se jí snad zase líbily a měla by ze mně radost.

* k hvězdičce sepsáno 3.3.2014, zbytek 2.7.2016
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama