Jak jsem psala bakalářku a co bylo po tom

21. července 2016 v 12:35 | Adéla C. Sova |  Činy
"A co to je za hru s těma pokémonama," ptám se sestřenky, jedeme tramvají, a to jsou ty věci, co teď dělám, jezdím tramvají a ptám se na věci, co se tak nějak staly v okolním světě v době mý nepřítomnosti. Cítím, jak chlápek stojící vedle mě, ohnutej do svýho smartpohonu se při otázce na pokemony nevěřícně podívá mým směrem. "To je prostě hra, že chodíš a chytáš pokemony, ten telefon nějak dává vědět o svý poloze a podle toho ti to hledá ty pokemony. Já to nehraju, stáhla jsem si to, ale pak jsem to zase odinstalovala," vysvětluje sestřenka a dodává, že ale asi brzy hrát začne. "Aha, takže je to nějaká další věc, jejímž prostřednictvím dáváš neustále info o svý poloze. Velkej bratr tě sleduje, a ani mu to nedá moc práce, když to dělaj všichni a dobrovolně. Hustý." Chlápek na mě už nekouká, kouká jen do mobilu, vystoupí na Hlavním nádraží. "Ten chlap, co stál vedle tebe hrál pokemony," směje se sestřenka.



Večer jdu na Idioty na Kliniku. Pozdě. Ale zahrada je plná lidí a to místo žije. Tak z toho mám radost. Koukám na film, viděla jsem ho před milionem let, mám chuť magořit, ale nakonec si o limonádu řeknu úplně normálně. Dozvídám se, že před časem se zrušil ten zákaz pořádat společenské události. Uf, tak aspoň že tak. Na zastávce potkávám klientku z komunity, děláme, že se nevidíme. Nehlásím se k lidem, které jsem potkala v nějaké službě, pokud to oni neudělají první, abych je nedostala do rozpaků. Ale věděla jsem, že tahle slečna se ke mně hlásit nebude. Na první pohled vypadala dobře, ale ten týpek, se kterým byla úplně ne. Tramvaj měla jet až za 9 minut, a tak radši šli na další zastávku. Už jsme spolu jednou čekali na zastávce, když jsme odjížděly z komunity, a tam nešlo jít na další zastávku, i když věřím, že kdyby jo, tak by šla na další zastávku i tehdy.
A potkala jsem ještě spolužačku z gymplu, jely jsme spolu tramvají, bydlíme kousek od sebe. Zdrbnout známý a říct si o životě takhle o po půlnoci na Žižkově je vždycky povzbuzující.

Nebyla jsem na Noise party, nebyla jsem na KVIFFu, nebyla jsem na žádným jiným hudebním festivalu, nebyla jsem ani na žádným koncertu Bio Mashy, nebyla jsem u moře, ani v horách, nebyla jsem na Křemežském víkendu, a nebyla jsem na Cihelně Vystupovat. Byla jsem na přednášce o Reichovi, to byla velká prokrastinace, kterou jsem si dovolila, ale to bylo snad ještě koncem června, a to jsem nebyla tolik zatažená v procesu. A nebyla jsem na spoustě jiných akcí, o jejichž existenci jsem se ani nedozvěděla, protože jsem nebyla na fejsbuku. Dozvěděla jsem se o tom, že různě po světě to bylo dost třaskavý a vybuchující, ale hlásím, že tady na koleji na Žižkově nic mimořádnýho, krom těch pár dní, kdy si uklízečky vzaly volno.
Ačkoliv mě to na jednu stranu mrzí, že jsem nebyla nikde, tak jsem si udělala svůj vlastní festival "bakalářka" a to taky stálo za to. Měla jsem na to klid. Tvořivej režim, ve kterým jsem jen já, a pravda, párkrát mě z něj vytrhl Kubíček, ale příjemně letně, když jsme se jeli k vodě. Po dlouhých letech jsem měla ten luxus, že jsem se mohla věnovat jenom škole. Neměla jsem žádnou práci, žádný praxe, nic. Jen já a můj stůl ve studovně a ten úžasnej kus lidskýho poznání, který tou svou nádherou přispívám do kolektivního nevědomí.

Dost mě pobavilo, když jsem si hledala copy centrum, kde mi to vytisknou a zadala jsem "expresní vazba diplomová práce copy centrum praha", nebo něco takovýho, tak hned na první stránce byl článek z 1000 věcí, co mě serou věnovanej Copy general. Nerozklikla jsem to a nečetla, protože jsem věděla, co tam asi bude a hlavně mi bylo jasný, že ten nasírací zážitek budu mít z první ruky, takže netřeba si to ošklivit předem. S diplomkou budu chytřejší, a sepíšu to včas a tisknout budu taky včas, slibuju. A jinde.

Vedle toho, že jsem se stáhla k bakalářce, tak jsem se taky stáhla do sebe a hodně přemýšlela. Asi i díky DMAE, Acutilu a Lecithinu, ale to vám byly kontemplace a terapie! Nepopírám, že jsem z to všeho přemýšlení a tvoření byla lehce vyšinutá, a v určitý fázi jsem nevěděla, jestli způsob, jakým jdu do kavárny a objednám si polévku s sebou, je zcela v pořádku, ale polévku jsem dostala, takže asi v pořádku byl.
Pořád mi to celý přijde trochu neskutečný a nereálný, jak jsem to zvládla napsat a s pomocí boga ze mě bude v září bakalář. Zbývá obhájit si to a uspět u státnic. (A v mezičase dopsat práci o gamblingu a obhájit kazuistiku, ale to už jsou malý věci.)


Byla jsem v městské knihovně, ještě v den odevzdání. Málem jsem si půjčila knížku o pomáhajících profesích a syndromu pomáhajícího, ale zakázala jsem si půjčit cokoliv, co by se byť vzdáleně dotýkalo školy. Takže to vyhrál Aškenazy, Zábrana a Orangutan v zajetí má sklony k obezitě (kterýho jsem přečetla ještě v knihovně, ale je to tak milý a vtipný, že to chci během léta ukazovat lidem, se kterýma se potkám a dělat jim radost). Do toho čtu Grofa, Černou/Krejcarovou, knihu o čakrách, poslední číslo Psího vína a Pět Tibeťanů, trochu nesourodá směska, vím, ale potřebuju nasát něco, co se netýká oboru, kterýmu jsem se věnovala poslední tři roky a další dva věnovat budu. Prevence vyhoření jsou nutný.

A asi bych to chtěla nějak víc oživit tady. Mám nějaký svoje básnickým způsobem organizovaný slova, kterýma bych se tu mohla exponovat a pak, v návaznosti na úspěch článku o tom, jak jsem přestala kouřit, si asi milion let chystám v hlavně pokračování na toto téma. Ale protože psát o něčem, co člověk nedělá, je vlastně hrozná nuda, tak bych se na celou tu problematiku chtěla podívat úsměvnou až vtipnou formou. Což bude možná oříšek, protože víc než vtipná umím bejt v psaným projevu patetická, a pak nevím, jak se mi podaří psát vtipnou a úsměvnou formou třeba o depresi nebo jiných sračkách, kterýma jsem si prošla a o kterých bych chtěla napsat.

S oživováním blogu souvisí komplementárně spojený umrtvování fejsbuku. Tři týdny bez něj, a bylo mi dobře. Konečně jsem víc začala využívat ty neomezený smsky a 600 volných hodin volání, který si měsíčně platím (nebo maminka platí, no). A psát si s kamarádama mejly je taky v pohodě. Možná bych mohla být tak hustá, že začnu psát dopisy, jako když mi bylo 13-16 let. A jo, asi pro někoho to může být komunikační uzel, ale i to je v pořádku. A o podstatných událostech a dějinných událostech se člověk dozví i bez fejsbuku (ono je otázkou, jestli to, co projíždí fejsbukem je to pravý a podstatný, že jo). V dalších dnech třeba plánuju být na sluníčku a u vody, číst si knížky, být s rodinou a upravit svůj zanedbaný zevnějšek návštěvou kadeřnice, a to jsou věci, ke kterým internet vůbec nepotřebuju.

Tvořivosti, reálným a krásným lidem, létu a slunci zdar!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama