Červenec 2016

Jak jsem psala bakalářku a co bylo po tom

21. července 2016 v 12:35 | Adéla C. Sova |  Činy
"A co to je za hru s těma pokémonama," ptám se sestřenky, jedeme tramvají, a to jsou ty věci, co teď dělám, jezdím tramvají a ptám se na věci, co se tak nějak staly v okolním světě v době mý nepřítomnosti. Cítím, jak chlápek stojící vedle mě, ohnutej do svýho smartpohonu se při otázce na pokemony nevěřícně podívá mým směrem. "To je prostě hra, že chodíš a chytáš pokemony, ten telefon nějak dává vědět o svý poloze a podle toho ti to hledá ty pokemony. Já to nehraju, stáhla jsem si to, ale pak jsem to zase odinstalovala," vysvětluje sestřenka a dodává, že ale asi brzy hrát začne. "Aha, takže je to nějaká další věc, jejímž prostřednictvím dáváš neustále info o svý poloze. Velkej bratr tě sleduje, a ani mu to nedá moc práce, když to dělaj všichni a dobrovolně. Hustý." Chlápek na mě už nekouká, kouká jen do mobilu, vystoupí na Hlavním nádraží. "Ten chlap, co stál vedle tebe hrál pokemony," směje se sestřenka.

Bez chlubítka

3. července 2016 v 12:09 | Adéla C. Sova |  Činy
Před týdnem jsem se odhlásila z fejsbuku a od té doby jsem se nepřihlásila. Došla jsem k tomu, že nepotřebuju fejsbuk k dopsání bakalářky, což je činnost, která teď vyplňuje můj čas a kterou se potřebuji v dalších dnech zabývat. Fejsbuk mi z toho času dost ukrajoval. Ale abych byla spravedlivá, dost možná není problém ve fejsbuku jako takovém, ale ve způsobu, jak jsem ho používala. Tříštila jsem si jím pozornost a ládovala do sebe inforamce, které mi k ničemu nejsou.

O bábince

2. července 2016 v 17:26 | Adéla C. Sova |  Míření
Co se děje na Ukrajině? Všechno sleduji z pohodlné vzdálenosti svého počítače od Kyjeva, Krymu a celé země. Zpravodajská sdělení o tom, jak reguje EU, USA, ČR, OSN, NATO mi víc, než cokoliv připomínají Válku s mloky, tu pasáž, kde je dost akčně popsáno, jak na postupující mločí invazi reagovali evropské státy, jestli jste četli, a jestli si vzpomínáte.
A musím říct, že primárně jsem z toho všeho zmatená. Přistihla jsem se při úvaze nad tím, jak je příjemný a pohodlný vyjadřovat se s odstupem k všemožným dějiným událostem. Informace o postojích a postupech jednotlivých stran jsou dané a známé, člověk má luxus v možnosti poddat souhrně, co se stalo a povznést se na to. Přiklonit se na stranu vítězů, přiklonit se na stranu obětí, ale nic moc neriskovat, je to přece jen názor na něco, co už je dávno mrtvé a pohřbené. A pokud se to nevyvede, stačí pronést kouzelnou formuli - co my o tom všem dneska můžeme vědět?
Zjišťuju ale, že být svědkem dějin je úplně jiná zábava, než být jejich studentem nebo komentátorem. Říkám si, jak velký je tady asi informační šum? Co se vlastně vůbec děje? Můžu to ze svý pozice vůbec někdy nahlédnout? Je současná diplomatická krize opravu šílenou šachovnicí a nebo taková byla vždycky a já si teď jen objevuju Ameriku?

Jak už jsem psala, jsem z toho zmatená. Politická situace je snad důležitá, určitě je důležitý si udržovat přehled. I když vás to vlastně ani tak nebere. Tedy, když mě to tak nebere. Věřím, že jsou důležitější věci, jako láska, rodina, vzájemná úcta, sounáležitost, blízkost vlastního života, všímavost ke svýmu okolí, všímání si věci, lidí a situací kolem sebe, práce na sobě, vzdělání. Chtěla jsem původně psát o něčem jiném.

Chtěla jsem psát o tom, co se dneska stalo a kam směřovala moje mysl.
V sedm ráno mě vzbudila babička. "Adélko, volali z nemocnice. Bábinka před půl hodinou zemřela."