Zahlcená

1. dubna 2016 v 20:29 | Adéla C. Sova |  Domněnky
Cestou ze školy jsem potkala starou paní. Babičku, strašně maličkou, srhbenou, s holí. Někdy ji vídám tady po okolí, na ulicích, v tramvají. Když jsem procházela kolem ní, tak mě zastavila s otázkou. Ptala se, jestli neznám nějakou babičku, která by potřebovala nějaké věci, otevírala tašku, v níž měla nějaké oblečení. A pak říkala cosi o tom, že měla operaci očí a pánve a nevyšla s důchodem. Bylo mi ji strašně líto. Jak tam tak stála, malinka, ohnutá, obhajující se, s tou taškou věcí, které už nechce a nebo třeba chce, ale rozhodla se je prodat. V peněžence jsem neměla žádné drobné, jen 14,- Kč, tak jsem jí je dala, s omluvou, že teď víc nemám. A ona byla strašně vděčná: "14,- Kč, to jsou housky, to je skvělý! To si dám k ni kafe a bude to dobrý!" Poděkovala mi a přála mi, aby se mi v životě nepřihodilo nic zlého. Měla jsem chuť ji pohladit nebo obejmout, ale styděla jsem se, tak jsem se jen rozloučila a šla jsem domů, cestou jsem potlačovala pláč a lítost mi úplně svazovala nohy.


Nevím, co se paní všechno přihodilo a jaký byl její příběh, ale strašně mě mrzí, že musí chodit po ulici a žebrat a vymlouvat se na na nemoci. Štve mě, že důstojný život není samozřejmý.

Někdy se cítím ve městě zahlcená. Vším, lidmi, zvuky, nápisy, obrazovými vjemy. Tempem. Tempem, který je rychlejí než můj dech, rychlejší než údery mého srdce. Někdy se mi z toho zamotá hlava. Někdy jsem tím vším strašně unavená.

Z deštivýho rána a dopoledne se vylouplo krásný slunný odpoledne, z šedivobílýho dne vykoukly barvy a světlo je jarně měkký. Ve dnech jako je tenhle vzpomínám na Baudelaira, který psal, že setkání se smrtí je mnohem bolestnější a intenzivnější v horkém letním dnu, kdy je okolní svět vůči chladné konečné smrti v kontrastu. A to jsem cítila, jak jsem šla domů a cítila jsem bolest a lítost nejen s tou paní, ale se všemi lidmi, kteří jsou ve stejné situaci jako ona a se všemi lidmi, kteří trpí.

V uplynulém týdnu jsem byla pracovně v Mladé Boleslavi, taky jsem se setkala v Praze s nesmírně sympatickou učitelkou, mimo jiné metodičkou prevence, na které bylo vidět, jak miluje svou práci, a zároveň jak jí vyčepaná. Viděla jsem filmy Mravenci nesou smrt a Já, Olga Hepnarová, byla jsem na besedě o holotropním dýchání, kterou vedl Stanislav Kudrle, ze kterého byla cítit pokora a láska, se kterou dělá svou práci, na výuce o svépomocných systémech jsem slyšela příběh anonymního alkoholika, člověka, který k sobě byl poctivý a pracoval na sobě, byla jsem na cvičení, které mi dalo zabrat, seznámila jsem se s knihou Technika Mindfulness, na kterou se těším, až bude čas ji přečíst, byla jsem u doktorky na prevenci, která mi říkala, že toho mám taky moc, viděla jsem se s přáteli, a taky jsem došla k tomu, že s bakalářkou jsem ve skluzu a že mi to není vůbec příjemné.

Spousta zážitků, obrazů, emocí, slov. A pak se divím, že na padne bolest světa.

V posledních dvou dnech se mi párkrát stalo, že mi zavoněl cigaretový kouř a měla jsem chuť na cigaretu. Pozorovala jsem samu sebe, kde se ta chuť bere a co je vlastně za tím. Došla jsem k tomu, že představa, že kouřím mi je vlastně směšná, vím, že bych si nezapálila, protože bych se sama před sebou cítila hloupě, stejně tak i před ostatními, dost bych se styděla si o tu cigaretu říct. Taky si myslím, že by mi cigareta vůbec neudělala dobře, akrát bych si rozdráždila krk, polechtala kašel a tak. Myslím si, že jak jsem teď ve stresu, tak vlastně toužím po nějakém čase sama pro sebe. Po zastavení během dne, kdy můžu vypnout, zastavit se, nechat plynout čas a hlavně myšlenky, jen tak si zakontemplovat, nabít baterky a jít zase dál. Až budu mít po bakalářce, tak se zkusím zaměřit na nějaké mini meditace, to si mylsím, že by mi mohlo udělat moc dobře.

Chtěla jsem nakonec napsat něco chytrýho, údernýho, co by mě ještě trochu vrátilo na začátek článku a nějak to, klidně i trochu pateticky, zakončit. Ale nic takovýho mě nenapadá, asi jsem napsala všechno, co jsem potřebovala, takže bych si dovolila zakočit tento text formou borec na konec.

Tramtadadaá:
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Anna Anna | Web | 17. dubna 2016 v 0:27 | Reagovat

Je to smutné. V dnešní společnosti se zapomíná na důchodce, protože so většina jen řekne "k čemu nám jsou?". Zapomíná se, že i oni mají právo na důstojný život a to je smutné.

2 Marie Veronika Marie Veronika | Web | 9. května 2016 v 9:11 | Reagovat

Tu únavu rychlostí a příliš velkým množstvím vjemů úplně chápu. Někdy mám jít do města výhradně ve zvukotěsném skafandru... ale pak by se člověk zase vyhnul takovým setkáním, jako bylo to tvoje s onou babičkou. Je to sice moc smutné, ale taky je to moc potřeba. Pro obě strany.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama