Divím se...

10. ledna 2013 v 5:28 | Adéla C. Sova |  Domněnky

Jak se vyrovnat s lidskou hloupostí, omezeností, s intrikami, klacky házenými pod nohy, nepřejícností?

"No a když jste ta budoucí elita...," uvozoval velmi často a s oblibou náš češtinář na gymnáziu svůj výklad o literatuře a jazyce, "...tak to, co vám teď řeknu, bude jakýsi gymnaziální nadstandart," pokračovala ona kouzelná formulka a po níž následovala sleď informací, které nám měli být k užitku, které nás měly obohatit, přivzdělat a které z nás, tím, že je známe, měli udělat onu elitu.
My, jako mladí nasraní pubesceti

jsme se zmínce o elitě vysmívali a nebo se minimálně pousmívali, protože když jsme se rozhlédli kolem sebe a dívali jsme se vzájemně do tváří, neviděli jsme nic, co by nás mělo odlišovat od jiných. Proč bychom my měli být něco extra? Protože chodíme na gymnázium? Protože víme to a to? Navíc většina z nás podléhala dojmu, že elity této země nejsou tvořeni lidmi, kteří by věděli každý detail ze života Boženy Němcové, ale lidmi, kteří se dostali, jedno jak, k penězům a moci. Byli jsme mladí, ale v mnoha odhledech ne naivní a semínka ironie a cynismu byla zasazena ve většině těch přemýšlivých.
Nechtěli jsme věřit na pohádku o budoucí elitě z nás a nelíbili se nám ani ty elity, které jsme viděli.
Protože i když všechny zásady rovnoprávnosti, spravedlnosti, férovosti, lásky a pravdy jsme měli na talíři, už tehdy se dalo tušit, že ne každý člověk této společnosti z toho talíře jedl.

Na druhou stranu chodit na gympl je jako žít ve zlaté kleci - v prostředí, kde se učitelé, alespoň většinou, se vyznají ve svých oborech, kde spolužáci, lidé se kterými trávíte většinu času, jsou inteligentní a tolerantní (a snad díky tomu vždy platilo to, že problémy se dají řešit v klidu a že budou vyslechnuty obě strany) je příjemné, ale neodráží realitu všedního světa.

A tak vždycky, když se setkám s omezeností, lidskou hloupostí, nenávistí, nepřejícností a intrikami, nikdy nejsem připravena. Mojí reakcí je údiv, ze kterého pak nevycházím a pocit napevno svázaných rukou - nikdy nevím, co dělat. Vzorce chování, které jsem si osvojila na gymplu jsou nefunkční.

Divím se lidem, kteří v práci podvádějí a pak se chlubí vlastním úspěchem. Divím se lidem, kteří jen nadávají na společnost, na politiku, ale nikdy v životě neudělali nic, čím by přispěli ke změně a celý život si rozehrávají na svém vlastním hřišti a starají se jen o sebe - a to je přesně to, co vyčítají politikům - že hledí jen na sebe. Divím se lidem, kteří by se dávno mohli těšit důchodu, ale radši chodí do práce, aby si vymýšleli smyčky na služebně nižší kolegy a bavili se jejich strastmi. Divím se lidem, kteří se neštítí poskytnout svoje tělo výměnou za vyšší pracovní pozici. Divím se lidem, pro které je lepší pokoutně testovat pozornost podřízených, místo toho, aby jim do očí řekli, co je špatně. Divím se lidem, kteří mají drzost si na vizitku napsat "manager" a pak nezvládat to nejzákladnější, co by měl zvládat každý manager - slušně jednat se svými podřízenými a dobře je motivovat. Divím se lidem, kteří zapomínají na základy mezilidské slušnosti. Divím se lidem, kteří věří, že když mají vyšší pozici a plat, tak jsou něčím lepším.
A tak vždycky podléhám zoufalství a smutku, asi za ně na za všechny. Nepřijde mi správné, co dělají, nepřijde mi správné, že jim to prochází a nepřijde mi správné, že jim samotným se to nepříčí. A pořád nevím, co s tím. Snažím se nad to povznést. Nebrat si to k srdci. Dám si cigáro.
Co s tím? Co s takovými lidmi? Vyhýbat se jim? Vytknout jim, že to nedělají dobře? Vysmát se jim? Jací lidé uváději v údiv vás? A co s nimi děláte?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama