Konec kouření v Čechách

11. prosince 2016 v 15:25 | Adéla C. Sova |  Míření
Nostalgický povzdech nad poetikou zakouřených pajzlů všemožných cenových kategorií jsem si odžila před dvěmi lety, když jsem přestala kouřit. Z porochňávání se v útulosti modravého kouře a pozorování jeho linoucích cestiček, se stala nepříjemná obtíž - velmi rychle jsem se po opuštění cigaret v takovém prostředí začala dusit. Většinou to vypadá tak, že mě začne škrabat v krku, přestávám mluvit, točí se mi hlava a začne mi bejt blbě od žaludku. Druhý den mám kašel, a nemluvím o tom, že všechno oblečení putuje do pračky, a sebe včetně vlasů myji ještě večer po návratu z dehtové špeluňky. Když bych si neumyla vlasy, bude smrdět i polštář a musím pak prát povlečení. Když si sáhnu do svědomí, tak tohle jsou věci, které jsem si jako kuřák neuvědomovala a nevnímala je. Proto obdivuji všechny uvědomělé kuřáky, kteří si nejsou tolik zahledění do sebe. Pro ty, kteří jsou jako jsem byla já, a o kterých nemám iluze, že by to příliš chápali - není to jen mé šáléní militantního odnaučeného nesnesitelného průdícího bývalého kuřáka, říká se tomu pasivní, v případě oblečení a vlasů, terciální kouření, takže když tak googli.

Čili novelu zákona o ochraně veřejného zdraví vítám. Jsem ráda, že se budu moct zase podívat do kaváren, které jsem měla v minulosti ráda, a kam jsem v minulých dvou letech nechodila z výše zmíněných důvodů.
 

Jak jsem psala bakalářku a co bylo po tom

21. července 2016 v 12:35 | Adéla C. Sova |  Činy
"A co to je za hru s těma pokémonama," ptám se sestřenky, jedeme tramvají, a to jsou ty věci, co teď dělám, jezdím tramvají a ptám se na věci, co se tak nějak staly v okolním světě v době mý nepřítomnosti. Cítím, jak chlápek stojící vedle mě, ohnutej do svýho smartpohonu se při otázce na pokemony nevěřícně podívá mým směrem. "To je prostě hra, že chodíš a chytáš pokemony, ten telefon nějak dává vědět o svý poloze a podle toho ti to hledá ty pokemony. Já to nehraju, stáhla jsem si to, ale pak jsem to zase odinstalovala," vysvětluje sestřenka a dodává, že ale asi brzy hrát začne. "Aha, takže je to nějaká další věc, jejímž prostřednictvím dáváš neustále info o svý poloze. Velkej bratr tě sleduje, a ani mu to nedá moc práce, když to dělaj všichni a dobrovolně. Hustý." Chlápek na mě už nekouká, kouká jen do mobilu, vystoupí na Hlavním nádraží. "Ten chlap, co stál vedle tebe hrál pokemony," směje se sestřenka.

Bez chlubítka

3. července 2016 v 12:09 | Adéla C. Sova |  Činy
Před týdnem jsem se odhlásila z fejsbuku a od té doby jsem se nepřihlásila. Došla jsem k tomu, že nepotřebuju fejsbuk k dopsání bakalářky, což je činnost, která teď vyplňuje můj čas a kterou se potřebuji v dalších dnech zabývat. Fejsbuk mi z toho času dost ukrajoval. Ale abych byla spravedlivá, dost možná není problém ve fejsbuku jako takovém, ale ve způsobu, jak jsem ho používala. Tříštila jsem si jím pozornost a ládovala do sebe inforamce, které mi k ničemu nejsou.
 


O bábince

2. července 2016 v 17:26 | Adéla C. Sova |  Míření
Co se děje na Ukrajině? Všechno sleduji z pohodlné vzdálenosti svého počítače od Kyjeva, Krymu a celé země. Zpravodajská sdělení o tom, jak reguje EU, USA, ČR, OSN, NATO mi víc, než cokoliv připomínají Válku s mloky, tu pasáž, kde je dost akčně popsáno, jak na postupující mločí invazi reagovali evropské státy, jestli jste četli, a jestli si vzpomínáte.
A musím říct, že primárně jsem z toho všeho zmatená. Přistihla jsem se při úvaze nad tím, jak je příjemný a pohodlný vyjadřovat se s odstupem k všemožným dějiným událostem. Informace o postojích a postupech jednotlivých stran jsou dané a známé, člověk má luxus v možnosti poddat souhrně, co se stalo a povznést se na to. Přiklonit se na stranu vítězů, přiklonit se na stranu obětí, ale nic moc neriskovat, je to přece jen názor na něco, co už je dávno mrtvé a pohřbené. A pokud se to nevyvede, stačí pronést kouzelnou formuli - co my o tom všem dneska můžeme vědět?
Zjišťuju ale, že být svědkem dějin je úplně jiná zábava, než být jejich studentem nebo komentátorem. Říkám si, jak velký je tady asi informační šum? Co se vlastně vůbec děje? Můžu to ze svý pozice vůbec někdy nahlédnout? Je současná diplomatická krize opravu šílenou šachovnicí a nebo taková byla vždycky a já si teď jen objevuju Ameriku?

Jak už jsem psala, jsem z toho zmatená. Politická situace je snad důležitá, určitě je důležitý si udržovat přehled. I když vás to vlastně ani tak nebere. Tedy, když mě to tak nebere. Věřím, že jsou důležitější věci, jako láska, rodina, vzájemná úcta, sounáležitost, blízkost vlastního života, všímavost ke svýmu okolí, všímání si věci, lidí a situací kolem sebe, práce na sobě, vzdělání. Chtěla jsem původně psát o něčem jiném.

Chtěla jsem psát o tom, co se dneska stalo a kam směřovala moje mysl.
V sedm ráno mě vzbudila babička. "Adélko, volali z nemocnice. Bábinka před půl hodinou zemřela."

Zahlcená

1. dubna 2016 v 20:29 | Adéla C. Sova |  Domněnky
Cestou ze školy jsem potkala starou paní. Babičku, strašně maličkou, srhbenou, s holí. Někdy ji vídám tady po okolí, na ulicích, v tramvají. Když jsem procházela kolem ní, tak mě zastavila s otázkou. Ptala se, jestli neznám nějakou babičku, která by potřebovala nějaké věci, otevírala tašku, v níž měla nějaké oblečení. A pak říkala cosi o tom, že měla operaci očí a pánve a nevyšla s důchodem. Bylo mi ji strašně líto. Jak tam tak stála, malinka, ohnutá, obhajující se, s tou taškou věcí, které už nechce a nebo třeba chce, ale rozhodla se je prodat. V peněžence jsem neměla žádné drobné, jen 14,- Kč, tak jsem jí je dala, s omluvou, že teď víc nemám. A ona byla strašně vděčná: "14,- Kč, to jsou housky, to je skvělý! To si dám k ni kafe a bude to dobrý!" Poděkovala mi a přála mi, aby se mi v životě nepřihodilo nic zlého. Měla jsem chuť ji pohladit nebo obejmout, ale styděla jsem se, tak jsem se jen rozloučila a šla jsem domů, cestou jsem potlačovala pláč a lítost mi úplně svazovala nohy.

Postní život

9. února 2016 v 18:04 | Adéla C. Sova |  Míření
Narodila jsem se do značně konzumního světa. Do jisté míry v něm asi žijeme všichni. Pořád něco konzumujeme. Jídlo. Technologie. Oblečení. Zábavu. Někdy všechno najednou. Až nakonec stravujeme sami sebe.

Noční můra a gify

18. října 2015 v 15:10 | Adéla C. Sova |  Míření
Jediný důvod, proč ty jeho smsky ještě čtu je, že čekám, že tam bude "jdu se léčit tam a tam, nechci už hulit a chci vyjít ze svých životních bludů". Ale to je asi stejně úplný nesmysl. Víc nesmyslů. Léčit se nepůjde, hulit nepřestane, z bludů nevystoupí. A i kdyby mi sděloval že ano, co já s tím? Byla bych ráda, že se konečně vzpamatoval. Ale to je tak všechno. Napsala bych mu, možná. Možná taky ne. Nešla bych ho navštívit a nepřinesla bych mu pomeranče.

První výročí

18. září 2015 v 22:34 | Adéla C. Sova |  Činy
Dneska je to rok, co jsem přestala kouřit. Což je věta, která je pravdivá a vyjadřuje skutečnost, na kterou jsem hrdá. Nicméně musím podotknout, že kdyby mi někdo před dvěma, třema roky řekl, že ji někdy napíšu, asi bych si klepala na čelo. Kdyby mi to někdo řekl před 6 lety, asi bych ho upozornila na to, že obrázek kouřící slečny v záhlaví je přeci cool a že takový kecy si může nechat od cesty.

Kouřila jsem sedm let a myslím si, že kdybych nezačala studovat adiktologii, tak kouřím do dnes.

Ehm

18. srpna 2015 v 21:58 | Adéla C. Sova |  Kosme-Kosmo
Během svýho letitýho blogování jsem si vypěstovala slušnej narcismus. Který si pak díky/kvůli fejsbůčku, twitru, instagramu a dalším zábavným sociálním sítím vypěstoval kde kdo. Dávej světu svůj ksichtík, svoje tělo, svojí duši, sbírej lajky a buď nad věcí. Bez lajků jsme nervózní, bez hejtrů, do kterých se můžeme opřít taky, obyčejný zrcadlo ztratilo švuňk, pokud není vyfocený s tebou a něčím, co je hodně kůůl.

Otevřenýma očima

15. prosince 2014 v 23:01 | Adéla C. Sova |  Činy
- Hele a ty, píšeš vůbec ještě?
- No, ani ne.

Ale vlastně jo. Do šuplíku. Do notýsků. Zaznamenávám si výkyvy. A vůbec jsem neměla chutě se nějak veřejně exponovat, ale teď mám.

Intenzivní listopad; za týden narozeniny. Ani ne, za pár dní. Slunce ve štíru, cejtím to víc, než kdy jindy. Tlak uvnitř lebky. Temno. Děsivý temno někde uvnitř. Apokalypsa, kdyby se to rozjelo. Húúúú.

Kam dál